March 2012

Girls, girls, girls, fuck this girls!

19. march 2012 at 19:02 | Christina Massacre |  Inspiration
Tumblr_lulvw6lqei1r4zpzdo1_500_large
408963_349270958435944_197264636969911_1361581_1088854118_n_large

whole article / xoxo , CHM

7 / 3 / 2012

7. march 2012 at 22:13 | Christina |  Old articles
občas na mě přijde dosti depresivní nálada, myšlenky a vlastně všechny moje pocity směřujou na to hezký co jsem prožívala, co bylo krásný, co se ztratilo nebo úplně skončilo. Občas mě to i mrzí, jaký jsem dělala chyby, ale chybami se člověk učí. Jenže, co když tu chybu děláte znova a znova? Nemůžete si pomoct a děláte to dál a nedokážete si prostě pomoct. Nedá vám to a chcete to znovu. Nejhorší na tom je, že se po tom kvůli tomu trápíte a tím pádem vás sere všechno kolem. Bohužel jsem člověk, kterej takový věci dáva až moc najevo a potom se diví, že ho maj všichni za takovýho náladovýho člověka. Znám ale i horší. Sama bych nejradši určitýmu člověku ukopla za tu náladost hlavu, ale přitom jsem úplně to stejný, ale tak to bejvá. Víte, tak před rokem mi všechno přišlo furt dokola. Řešila jsem starosti, nad kterýma se teď jen směju a jen málokdy chápu, jak jsem se kvůli tomu mohla řezat a nadávat si jaká jsem píča. Píča jsem furt, to nezapřu ani kdybych chtěla, ale jak v čem. Taky ste někdy měli pocit, že jste úplně k ničemu a že vás vlastně nikdo nemá rád? Potom jste se zamysleli a hned jste přišli na to, že máte celou hordu lidí, co by vás podrželi kdykoliv a kdekoliv? Jo, to jsem byla přesně já. Vlastně to začalo tím, že jsem se strašně trápila kvůli klukům. Jo chlapi, pěkný svině. Jenže já hledám, hledám a hledám dokud nenajdu toho správného. Teď mám Honzu a jsem spokojená. Jen jsme se dlouho neviděli a to se mě sere! Hrozně moc. Jenže nemůžu proti tomu nic dělat. Před prázdninama mi oznámil, že mu v krvi našli nějakou nemoc, nejspíš chřipku a to víte, poslední hodinu ve škole jsem chodila jak kdyby mi někdo umřel, sklíčenej pocit a pohled zabijáka. Přemýšlela jsem o tom, jak to bez něho nevydržím, jak celé noci probrečím a jak to nakonec dopadne tak, jak by to dopadnout nemělo. Jsem tip člověka, kterej je na partnerovi hrozně závislej, ne jen na partnerovi, ale i na klukách celkově. Když se mi někdo líbí a já jsem do něho zamilovaná, tak ho musí mít furt u sebe. A to neni dobrý, páč tomu člověku začnu lézt na nervy a on mě může taky poslat do prdele. Ale teď jsem trošku odbočila. To byl vlastně den, kdy ke mě měl jet. Potom se mě zeptal, jestli by neměl radši jet domů, abych to od něj nechytla, to jsem byla ještě víc v prdeli. Potom jsem se na konci hodiny vzpamatovala a zeptala se ho, jestli ke mě pojede a vlastně jsem to řekla s pohledeme šťeňátka, takže mi kývl, jeli jsme i s Maruškou. Dali jsme si brko a já si s Honzou povídala o tátovi, chtělo se mi šíleně brečet a on to na mě poznal. Vždycky když se takhle bavím o tátovi, tak je mi do breku, ale hrozně. Řekla jsem mu, že mi někdy připadá jako kdyby měl táta radši svojí druhou rodinu než mě. Potom jsem chvilkama brečela, prostě to nešlo. Jenže potom museli jít oba domů. Stáli jsme s Honzou na chodbě a já začala brečet, ptal se mě, co mi je ať mu to řeknu. Maruška šla pryč a řekla jsem mu, že to bez něho tu dobu nevydržím. On mi řekl, že sem přijede. V neděli jsem mu napsala smsku k narozeninám. On mi odpověděl, že nepřijede, že už je nemocnej. Málem jsem vybuchla. Prostě to nešlo, ale držela jsem se. Včera jsem si s ním psala a měla jsem prostě takovej ten krásnej pocit a úplně jsem se nad tím rozplývala. Ještě víc mě sere, že on neni ani na facebooku a kredit taky nemám nekonečnej. Sere mě to, moc, moc, moc! Musím to vydržet, taky že vydržím, budu muset. Ale teď bych se chtěla dostat k Č*. Pamatujete si, jak jsem o něm psala ten článek? No, ano, to je přesně ono. Nevím, zda jsem psala, že jsem se pohádali, to nevím. Nebavili jsme se asi měsíc a něco, měsíc a víc jsem ho vůbec neviděla. Vlastně jsem si neskutečně oddychla. Nastal zlom, v pátek mi napsal. Sám od sebe. Já na to koukala, no prostě jak kripl. Nemohla jsem tomu uvěřit, že mi napsala. To on se na mě nasral a teď mi sám od sebe napsal? Psali jsme si ještě dneska. Zase to směřovalo na sex. Vyprávěl mi svůj zážitek, psali jsme si o tetování a zase jen o sexu. Což mi nevadí, ráda i o tom povídám i píšu. Zmínila jsem se vůbec o tom, že je o 11 let starší než já? Tenhle měsíc mu bude 26 a mě bude za měsíc 15. Na věku nezáleží, je to jen číslo, ale dospělej chlap to bere jinak než všichni ostatní. Nevím, jestli nedělám chybu, že jsem s ním zase v kontaktu, protože pokud se někdy zase uvidíme, určitě do toho spadnu jako tenkrát. Ten kluk tak dokáže holku pobláznit, že to neni možný. Ale umí to, umí to moc dobře a to mě štve. Ale je to taková ta krásná naštvanost. Bojím se toho, že udělám tu píčovinu, kterou jsem udělala, když jsem chodila s Tomášem. Podvedla jsem ho s ním. Nechci, aby jste si o mě mysleli, že jsem nějaká děvka, i když se za ní už můžu lehce považovat, já to přiznám, ale on je fakt neskutečnej. Nedokážu si od něho prostě pomoct. Píšu si s ním a je to prostě, už je to prostě znát. Včera jsem ho potkala, běhal na rybníku, já tam seděla s Nikol a mě pozdravil. Začalo mi být srdce tak rychle, že jsem se málem nemohla ani nadechnout. Byl to krásnej, ale zároveň dost hloupej pocit. Já se jen modlím, abych to zase moc nepřepískla a zase si s ním neužila. Třeba to nakonec dopadne dobře a já na něj zapomenu co nejdřív, třeba už to nebude trvat moc dlouho, třeba mě pošle do prdele. Ale zase vždycky když se ozve sám, píše si se mnou, neznamená to něco?

Tumblr_lxa1lflmw81r1zk6no1_500_large
Tumblr_lrjgepx7xq1qfigmso1_500_large

whole article / xoxo , CHM